Včela Věra z Rudolfina I


Včela Věra z Rudolfina I

kapitola první: Včela Věra, skřítek Vítek a skopičiny

 autorkou pohádky je Ladislava Whitcroft

Věřte nevěřte, ale spíše věřte, protože to je pravda pravdoucí, uprostřed Prahy bydlí včely. Zabydlely se na střeše Rudolfina, kde jim jeden hodný člověk postavil úly. Včely z téhle rudolfínské party jsou moc pilné. Od rána do večera sbírají nektar v celém okolí. Některé létají do Valdštejnské zahrady, jiné do Vojanových sadů nebo až do Stromovky a ty další si oblíbily okolní zahrady. 

Jen včela Věra odjakživa létala jinam než její kamarádky, a to sice na Petřín do Růžového sadu. Věra totiž měla vyhraněný vkus a potrpěla si na růže, kterých jsou v Růžovém sadu plné záhony. Jednou ráno se tahle Věra vzbudila ve skvělé náladě. Protáhla si křídla a jako obvykle vyrazila do Růžového sadu. „Bzzzzzz, dnes mi je báječně. Cítím v křídlech, že dnes nasbírám spoustu nektaru,“ bzučela si vesele po cestě k první růži.

 „Dobrý den, červená růžičko, dnes voníš obzvlášť sladce. Mohla bych si nabrat trochu nektaru?“ zeptala se zdvořile.

Červená růže se zapýřila, až jí z toho málem zčervenal stonek i listy. Pak přivítala Věru s velkým úsměvem: „Jen si posluž, Věro, mám tu pro tebe tolik nektaru, kolik si jen budeš přát.“

 Další zastávka byla u růžové růže. Ta rozevřela růžové plátky hned, jak Věru uviděla.

Teď by to chtělo něco žlutého, zabzučela si Věra, protože měla moc ráda všechny barvy. Zaletěla tedy k žluté růži, která už na ni netrpělivě čekala.

Jak si tak Věra vesele poletovala od růži k růži, narazila na skřítka Vítka. To je vám takový veselý skřítek, který bydlí v domku pod žlutými růžemi. Vítek zrovna nacvičoval novou skopičinu, totiž dvojitý kotrmelec pozadu s výskokem. Věra dobrou skopičinu uměla ocenit: „Bzzzzz, ahoj, Vítku. Ty jsi ale šikula. Takhle pěknou skopičinu jsem dlouho neviděla,“ povídá. 

„Děkuju, Věro. To nic není, to já se jen tak protahuju,“ snažil se Vítek zamaskovat, že ho pochvala moc potěšila. "Ty ale taky děláš moc pěkné otočky. Už dlouho obdivuji, jak při nich hezky kmitáš nohama.“   

„To jsem se naučila ve včelí škole na hodině tance,“ špitla skromně Věra. Když se Vítek tvářil překvapeně, tak dodala: „Tancování je u nás moc důležitý předmět. Vlastně hned nejdůležitější po výrobě medu z nektaru. My si u nás tancováním povídáme. Když najdeme nějaké místo, kde se dá nasbírat hodně nektaru, tak to hned zatepla letíme říct kamarádkám do úlu. Teda vlastně jim to zatancujeme.“ 

„U skřítkovské čepice, to jsou věci, Věro,“ vypískl překvapeně Vítek, „A nechceš mě ty otočky naučit? Já bych ti zase mohl ukázat, jak na kotrmelce.“ 

„No, měla bych rychle odbzučet s nektarem do úlu, u nás se na skopičiny moc nepotrpí. Matka královna vždycky říká, že musíme být pilné jak včelky.“ 

 „Ale no tak, Věro, jen si trochu poskočíme,“ pokoušel Věru Vítek a udělal u toho obzvláště zdařilý kotrmelec. 

„Tak ale jen chvilku,“ souhlasila nakonec Věra, kterou kotrmelce moc lákaly.

 A tak se Věra s Vítkem pustili do skopičin. Dělali kotrmelce a otočky a pak kotrmelce pozadu a otočky našikmo a výskali u toho: „Bzíííííííííí,“ a „jupííííííí,“ a pak ještě: „To je paráda.“ 

A najednou byl večer. Když se skvěle bavíte, tak ten čas nějak rychleji utíká. Věra si uprostřed dvojité otočky všimla, že sluníčko už zapadá, a celá se vyděsila. 

„Vítku, už je skoro večer,“ zabzučela vyděšeně, „musím honem domů, bude se na mě zlobit celý úl.“ 

„Neboj, Věro, to nějak dopadne. To jsme si to dnes užili, co říkáš?“ 

Jenže Věra už Vítka neslyšela. Pospíchala rychle do úlu, kde už na ni čekaly rozzlobené včely. Co vám budu povídat, slétly se na ni tak, jako by to nebyly včely, ale vosy. Věra dostala pěkně vybzučeno, totiž vyhubováno ve včelím jazyce: „Bzzzzzz, kde jsi lítala,“ zlobila se nejstarší včela, „víš přece, že musíš být pilná jako včelka.“ 

Věra zčervenala studem a koktala: „Já jsem v Růžovém sadu potkala skřítka Vítka a on dělal úplně skvělé skopičiny a …“ 

Nejstarší včela ji rozzlobeně přerušila: „To mě vůbec nezajímá, Věro. Ty jsi včela, a ne nějaký skřítek. Jak zní naše písnička?“

Věra zabzučela smutně písničku, kterou se každá včelka učí nazpaměť, sotva se narodí: 

„Nektar rychle posbíráme,

o nic víc se nestaráme.“ 

Pak sklopila křídla a šla do úlu zpytovat svědomí. Ten den usnula s odhodláním, že odteď bude ta nejpilnější včela v úle a už nikdy se nenechá zdržet od své práce. I kdyby Vítek třeba skákal po nose.

Otázky a aktivity:

  1. Kde bydlí včela Věra? 

  2. Ano, Věra bydlí v Rudolfinu. Tahle budova stojí na břehu Vltavy a pořádají se tam koncerty a taky výstavy. Během výstav tam dokonce mají i místnost se skvělými aktivitami pro děti. Najdeš Rudolfinum na mapě?

  3. Pamatuješ si, proč včely tancují? Jestlipak bys zvládl/a něco říct kamarádovi pomocí tance? 

  4. Až příště půjdeš ven s rodiči, pozoruj včely, jak sbírají nektar do sosáku. Také si všimni pylových váčků, které mají na včely nohách. Do nich zachytávají pyl, který přenáší z rostliny na rostlinu. Tím rostliny opylují.

Nakresli ilustraci k pohádce nebo vytvoř koláž z fotek, svůj výtvor pošli do soutěže.


Přejít do fotosoutěže
Zpět na ostrov