Včela Věra z Rudolfina III


kapitola třetí: Věra hrdinkou

 autorkou pohádky je Ladislava Whitcroft

Jakmile sluníčko ráno vystrčilo první paprsek, včela Věra vyletěla z úlu jako střela. Než bys řekl med, byla na Petříně. Byla pevně rozhodnutá, že dnes už jí opravdu žádné víly ani žádní skřítkové neodvedou od práce. 

„Dneska překonám včelí rekord ve sbírání nektaru. Dneska mě budou v úle dávat za vzor,“ bzučela si odhodlaně.

Jenže v úle už jí nikdo moc nevěřil, stala se z ní černá ovce včelína. Věra se rozhodla, že je všechny vyvede z omylu.

 „Bzzzum,“ vletěla Věra do Růžového sadu, rychlostí blesku posbírala nektar, a než bys řekl med, byla s ním v úle. Než se skřítek Vítek a víla Vilemína probudili, stačila se Věra desetkrát vrátit k úlu s plným nákladem nektaru.

Vítek se ten den probudil pozdě. Když mu ráno zazvonil u ucha luční zvonek, který používá místo budíku, Vítek se ze spaní trochu zamračil a stáhl si skřítkovskou čepici přes uši. Chudák zvonek pak zvonění musel několikrát opakovat. Nakonec ho vytáhla z postele Vilemína:

„Vítku, vstávej, pojď se podívat! Věra dnes lítá tam a zpátky, jako by ji někdo honil.“ 

Vítek s Vilemínou koukali na Věru s otevřenou pusou. Ta si jich ani nevšimla a lítala sem a tam, jako by jí za křídly hořelo.

 Okolo poledne Věra konečně trochu zpomalila. Všimla si totiž, že se k úlu vrací méně včel než normálně.

„Co se děje, kamarádky?“ zeptala se.

„Ale, nějak už není co opylovat. Někde už všechno odvetlo, jinde lidé všechno pokosili. Je to letos bída, “ vzdychla malá včelka.

Vilemína smutně odbzučela do Růžového sadu. Ráda by sem pozvala kamarádky včely, jenže si nebyla jistá, jestli tu bude pro všechny dost květin na opylování.

Vítek si hned všiml, že má Věra smutně sklopená tykadla a bzučí jako uzlíček včelího neštěstí.

„Copak se stalo, Věrko?“ zeptal se.

„Trápí mě, že kamarádky z mého úlu už nemají co opylovat. Teď nám hrozí, že uděláme málo medu na zimu. Co pak budeme celou zimu jíst? “

„Z toho si nic nedělej, Věrko,“ utěšoval Věru Vítek, „jsme přece tvoji kamarádi a ti si mají pomáhat. Včely přece můžou přiletět sem k nám. Navíc my s Vilemínou víme ještě o jedné krásné a tajuplné zahradě. Jmenuje se Květnice a je jen kousek odtud. V téhle zahradě roste spousta nádherných květin od jara do podzimu, to se bude včelám určitě líbit.

Věrka se zaradovala, že má tak hodné kamarády: „Bzzzz, kamarádi, děkuji vám. Prosím, ukažte mi tu krásnou zahradu.“

Vítek s Vilemínou se nenechali dlouho pobízet. Běželi ke staré kamenné zdi, po které se plazí  popínavé rostliny. Do téhle zdi je zasazená kovaná brána, která vypadá tak trochu jako dveře do pohádky. A jako v pohádce to vypadá i uvnitř téhle tajuplné zahrady. Jakmile včela Věra prolétla branou, přivítal ji ohňostroj barev a vůní. Ze záhonů ji vesele zdravily azalky, rododendrony pivoňky i kosatce... Zkrátka tu bylo tolik barevných kytek, až oči přecházely, a vonělo to tu nektarem, až se Věře sliny sbíhaly. Věra nelenila a dala se do práce. Kytky na ní netrpělivě volaly ze všech koutů.

„Věro, Věro, teď já,“ mávala listy azalka.

„Nene, jájájá, já Věru viděl první,“ hlásila se pivoňka. 

„Bzzzzz, na všechny se dostane, nebojte, jedna po druhé,“ uklidňovala Věra květiny.

Když Věra nasbírala dost nektaru, letěla s tím nákladem a radostnou zprávou rychle do úlu. Ostatní včely obdivovaly, kolik nektaru přinesla: 

„A jak krásně voní,“ radovala se nejstarší včela, „Věro, zatancuj nám rychle, kde jsi ten poklad našla.“

A tak nastal nejdůležitější okamžik v životě Věry. Musela správně ukázat ostatním včelám, jak se dostanou do té krásné zahrady. Nejdříve se pořádně rozcvičila. Protáhla si křídla, zakroužila tykadly a rychle zamáchala nožkama ve vzduchu. A pak už to začalo.

„Levou nohu dopředu,

doprava a dozadu.

Dupnu sem a dupu tam,

křídly třikrát zamávám.“

Ve včelí řeči tohle znamenalo něco jako: „Nejdřív leťte přes řeku a pak vyleťte na ten kopec, kterému se říká Petřín. Leťte tři včelí skoky od té velké věže a narazíte na sad se spoustou růží. Když proletíte sadem, uvidíte bránu a za ní je ještě jedna zahrada, která je plná všelijakých květin.“

Věra tančila jako o život. Mávala přitom tykadly ve vzduchu tak rychle, že se ostatní včely bály, aby se jí neutrhly. Když dotančila, všechny včely uznale bzučely a mávaly ve vzduchu křídly. Tím Věře říkaly: „To byl ale krásný tanec, Věro. Bzzzzz, děkujeme.“

Pak se včely rychle rozletěly směrem, který jim Věra zatancovala. A protože svůj taneček zatančila tak pěkně, všechny hned našly Růžový sad i zahradu Květnici. Jakmile se tam ocitly, vybzíkly štěstím a úžasem. Pak se hned  pustily sbírání. Sosáčkem nasávaly sladký nektar, se kterým rychle letěly zpátky do úlu. Tam ho předaly dalším včelám, které se radovaly z toho, jak jim ten nektar pěkně přibývá.

Večer se unavené, ale šťastné včely vrátily do úlu. Všechny děkovaly Věře, že jim ukázala tak krásné místo. Věra se tetelila blahem. Na závěr ji dokonce pochválila i nejstarší včela:

„Věro, musím uznat, že jsem mýlila. Omlouvám se, že jsem ti tolikrát vybzučela za tvé dovádění s Vítkem a Vilemínou v Růžovém sadu.Teď už vím, že hraní s kamarády je stejně důležité jako sbírání nektaru. A kamarádi jsou stejně důležití jako med. “

Otázky a aktivity:

  1. Jak se jmenuje zahrada, kam Vítek s Vilemínou zavedli Věru? A co tam roste za květiny?

  2. Pamatuješ, jak Věra tanečkem ukázala ostatním včelám, kam mají letět? Představ si, že máš zatancovat kamarádům, jak by se dostali k tvému domu. Vyzkoušej si takový taneček.

  3. Co nejstarší včela řekla na závěr Věře? Co si o tom myslíš ty?

Nakresli ilustraci k pohádce nebo vytvoř koláž z fotek, svůj výtvor pošli do soutěže.

Přejít do fotosoutěže
Zpět na ostrov