Vláček Venda II


Vláček Venda II

Pro rodiče a učitele:

Pojďte si s námi udělat výlet do dob páry. Podíváme se na Masarykovo nádraží, kterému se dříve říkalo nádraží Prah a později také ještě Praha státní nádraží. Příběh parního vlaku Vendy otevírá prostor k povídání nejen o parních vlacích, ale také o našich emocích. Společně se můžete zamýšlet nad tím, co v nás vyvolává vztek, jak se cítíme, když nás něco naštve, a jak nejlépe můžeme vztek zvládnout. 

autorkou pohádky je Ladislava Whitcroft

Kapitola druhá: Jak Venda provinile šoupal kolečkem

Venda stál na odstavné koleji. Chvíli trucoval a vztekle houkal na celé nádraží. Čekal, že ho budou přemlouvat, aby se vrátil. Jenže si ho nikdo nevšímal. Ostatní vlaky jezdily sem a tam, vypouštěly oblaky páry a vesele si u toho houkaly: 

„Vesele si houkáme, 

vpravo vlevo koukáme…” 

A ve všech těch vlacích seděli usměvaví a hodní lidé. Venda chvíli pozoroval ten cvrkot a pomalu chladnul. Nakonec se mu začalo stýskat po ježdění a dokonce i po cestujících. Uvědomil si, že měl včera prostě smůlu. Někteří lidé se holt neumí chovat. Naštěstí jsou tu ale také ti hodní a vychovaní, kvůli kterým se vyplatí být vlakem.

„Hů hů, kamaráde, proč tam stojíš tak sám?” zeptal se Vendy vlak, který jel zrovna kolem. „Pojď s námi houkat a jezdit po kolejích. Je to vážně prima.” 

„Ahůůj kamaráde,” usmál se Venda, „to tvoje houkání je taková krásná hůůůdba. „A máš pravdu. Vozit lidi sem a tam je prima! Já se ráno moc vztekal, protože jsem včera vezl partu rozjívených turistů a v noci se mi o nich zdály ošklivé sny. Ale už mě to přešlo. Navíc dnes všichni cestující vypadají jako moc milí a spořádaní lidé. Ty je radost vozit.” 

Vendovi se zlepšila nálada. Už se vůbec nemračil a nakonec si dokonce začal pobrukovat s ostatními vláčky: 

„Vesele si houkám, 

vpravo vlevo koukám.” 

Byla to krásná houkavá muzika, která se nesla celým nádražím.

Jen jeden vlak si s ostatními vlaky nezpíval. No ano, byla to mašinka Róza. Stála na koleji a smutně houkala huhůůů.

Venda si vzpomněl, co Róze provedl, a moc se zastyděl: „Promiň, Rózo, že jsem tě uhodil, vždyť ty přece za nic nemůžeš. Jen jsem si na tebe vylil zlost a to se nedělá.” 

A pak ještě zkroušeně dodal: „Hůůů, já už budu hůůůplně hodný.” Venda provinile šoupal kolečkama a dokonce mu zčervenal komín, jak moc se styděl. 

„Tak já ti tedy odpouštím, Vendo, když ses tak hezky omluvil,” usmála se Róza. Pan Píšťalka byl moc rád, že se na nádraží mají zase všichni rádi, a dovolil Vendovi, aby se vrátil na svou kolej. 

Venda vjel na kolej, kde už na něj čekali lidé, vesele zahoukal a otevřel dveře. Rozesmátí cestující naskočili dovnitř. Když byly všechny sedačky uvnitř Vendy obsazené, pan Píšťalka zapískal a Venda se opřel do koleček. Róza mu zahoukala na cestu huhůůů a Venda se na ni pěkně usmál: „Ty ale krásně houkáš, Rózo.” A pak už vesele vyrazil do světa. No a samozřejmě, že si k té veselé jízdě zazpíval svou houkavou písničku:

„Vesele si houkám, 

vpravo vlevo koukám.

Z Olomouce do Prahy,

houkání mě moc baví.”

Otázky:

  1. Proč se Venda vztekal? Pamatuješ, kdy ses naposledy vztekal ty?

  2. Co Vendovi pomohlo k tomu, aby se přestal vztekat?

  3. Co pomáhá tobě, když se vztekáš?

  4. Kdyby byl vztek zvíře, jak by asi vypadalo?


Nakresli ilustraci k pohádce nebo vytvoř koláž z fotek nebo napiš melodii k písničce, kterou si Venda zpívá. Svůj výtvor vyfoť a pošli do soutěže.

Přejít do fotosoutěže
Zpět na ostrov